Na měsíc v Německu

V dubnu jsem se účastnila německé soutěže v Praze a díky umístění do osmého místa jsem mohla o prázdninách strávit nezapomenutelný měsíc v Německu.
11. srpna jsem společně se sedmi Čechy odletěla do Bonnu, kde jsem se mohla setkat s mými vrstevníky z Německa, Palestiny, Japonska, Beninu (Afrika) a Kanady. Byl tam např. kluk, co se narodili v USA, ale reprezentoval Kanadu, vypadal jako Japonec a mluvil plynule japonsky, francouzsky, anglicky a německy. Jiný zas ovládal místo japonštiny řečtinuJ Dohromady nás bylo asi 30, byli jsme rozděleni do tří skupinek po deseti a v těchto skupinách jsme pak měli individuální program. V Bonnu jsme strávili necelý týden a navštívili nejzajímavější pamětihodnosti, kostely, muzea, parky, nábřeží a restaurace. Když už nám Bonn byl malý,udělali jsme si výlet do Kolína nad Rýnem, kde jsme opět podnikli náš maratón městem. Zde jsme navštívili známou kolínskou katedrálu a olympijské muzeum, na jehož střeše jsme hráli fotbal. Během této krátké doby jsme se postupně seznamovali, poznávali jinou mentalitu a zvyklosti různých států. Největší příležitost se k tomu naskytla v rámci akce zvané Internationaler Abend, kde jsme se všichni představili a ukázali něco ze své kultury. Japonci nás učili skládat origami, Palestinci zpívali arabské písně, Benin ukázal něco ze svých národních tanců, Kanada zpívala hymnu a představovala svá města, my Češi jsme tančili, zpívali a povídali o naší zemiJ…nebojte ostudu jsme neudělali, Japonci z nás byli unešeníJ
Po týdnu jsme se přesunuli do Berlína, kde nám začal pestrý program, byli jsme v 3D kině v Sony Centru, navštívili jsme Reichstag, Brandenburger Tor, Fernsehturm(v noci je to ještě lepší!), Berliner Dom, berliner Unterwelten, Muzeum zavřažděných Židů v Evropě, Museum DDR, Postupim… a další, vše samozřejmě s vyčerpávajícím výkladem. Zhlédli jsme muzikál, varieté, zahráli si beach volejbal uprostřed Berlína a najedli se v nejrůznějších restauracích od čínské, indické přes argentinskou, australskou až po Unsicht-bar, kde nás obsluhovali zrakově postižení lidé -opravdu zážitek, když jíte, ale vůbec netušíte, kde máte talíř,natožpak co je na něm! Program byl opravdu plný, každý den jsme vycházeli z hotelu kolem 8 a vraceli se zpět kolem 10 v noci, ale vůbec nám to nevadilo, počasí nám přálo a bylo se na co dívatJ.
Postupem času si každý našel tu svou spřízněnou duši, takže smutno nikomu nebylo. Pak nastal čas prvního loučení, museli jsme se rozjet do rodin. V Alfeldu, malém městečku blízko Hannoveru, na nás už čekali hostitelské rodiny, aby si nás odvezli domů. Zde jsme navštěvovali místní gymnázium a hostitelské rodiny se pro nás snažily vymýšlet program, aby nám zkrátily dlouhou chvíli. Ta moje mě vzala např. do Hammeln, kde se zrodila pověst o Krysaři, hráli jsme bowling, či pro nás uspořádali plavbu po řece na kánoi, při níž jsme zažili mnoho legrace, zvláště když se ostatní lodě převrhlyJ.Se školou jsme pak podnikali různé výlety do Harzu, do Hannoveru, kde jsme mimo jiné strávili celé dopoledne v Campo areně – velkém zabavním parku nejen pro děti, navštívili jsme taky Autostadt Wolfsburg,…aj. Po dvou týdnech strávených v Alfeldu jsme se znovu přesunuli tentokrát do Mnichova, už jsme se těšili, až bude naše Gruppe 37 zase pohromadě.
Mnichov byl úžasný a krásné počasí to jen doplňovalo. Navštívili jsme Allianz Arenu, filmové ateliéry v Bavariastadt, 4D kino a různá muzea. Taky jsme podnikli výlet na Zugspitze, nejvyšší horu Německa, kde jsme se zkoulovali sněhem, který je tam snad pořádJ. Po vrcholku jsme přešli taky na skok do Rakouska. A aby toho nebylo málo, strávili jsme dopoledne na šlapadlech na ledovcovém jezeře. Další den jsme ještě v Mnichově projeli celé město na kolech a poznali všechny památky, byli jsme plavat a šli jsme bruslit.
Opravdu nebyl čas nudit se nebo si stýskat. Poslední večer byl rozlučkový a hned nad ránem jsme se začali rozjíždět všichni zpátky domů, každý do jiného koutu světa. Všem nám zůstaly jen fotky a krásné vzpomínky. Ale já pevně věřím, že se zase někdy uvidíme.

Text a foto: Lenka Novotná, 6B.